Příběh Jonáše

Jonáš, náš syn, se narodil jako krásné, zdravé dítě. Do 18 měsíců jsme si žádných výjimečných projevů nevšimli. V druhém roku jeho života se situace mění, Jonáš postrádá komunikační schopnosti, jeho vývoj se zpomaloval, nereagoval adekvátně na jméno, jako by neslyšel, oční kontakt byl omezený, řeč se nerozvíjela, sociální interakce nebyly v normě. Projevoval úzkostný strach ze zvuků jako je vrtačka a vysavač, mixér. Byl a stále je hypersenzitivní, přecitlivělý na zvuky, na které zdraví jedinci nereagovali tak neúměrně. Poté začaly jeho vlastní zvukové projevy jako například křik a neustále opakování zvuků a vět, které slyšel v televizi, popř. rádiu, tzv. echolálie. Dožadoval se vyjádření svých potřeb takovým způsobem. Jonáše fascinovaly řady autíček, stereotypy – chodil jen po určitých vyznačených cestách.

To bylo klíčové k návštěvě pedopsychiatra a psychologa, což vedlo k sérii vyšetření, abychom zjistili jeho diagnózu: „Váš syn má atypický autismus,“ sdělil nám pedopsychiatra. Byli jsme ochromeni. Vstřebávali jsme fakt, že Jonáš bude odkázán celoživotně na naší péči. Představivost nám hojně pracovala a my si začali uvědomovat, co všechno bude muset náš syn podstoupit, absolvovat, jedná se především o zvládání základních životních potřeb, pro zdravé jedince tak obyčejných – sebeobslužné činnosti, vyjádření svých potřeb, přání.

V oblasti autismu stále přetrvává mezera v informovanosti, především, jak komunikovat s jedincem s poruchou autistického spektra /PAS/, a v pochopení sociálních interakcí, z nichž řada vede k nepochopení lidí s PAS. A v nemálo případech k negativním postojům.

Cílem je začlenění Jonáše do majoritní společnosti zdravých občanů, respektování jeho jinakosti, zajištění důstojného a plnohodnotného života vůbec.

To vše nám stále nedává dodnes spát, avšak s tím rozdílem, že jsme učinili rozhodnutí aktivně se zapojit a zvýšit šance našeho syna na prožití krásného života navzdory diagnóze.

PRO NÁS TO MÁ SMYSL.